Tak dobrou / Good Night

Videosekvence dvou sester před žlutými zátahy vznikla na podobném principu jako fotografie z cyklu Ženich (2011), kde Sam všechny svatebčany obdařila úsměvem nevěsty. Pro její postupy je charakteristické, že pro vyslovení myšlenky vytváří modelové prostředí na běžné situaci. Nic extrémního, přesto tyto situace obsahují skryté hraniční body, jejichž dopad je viditelný až s určitým časovým odstupem. V tomto případě vybrala téma sváteční fotografie dětí. Západní křesťanská kultura utváří historicky kult právě zobrazováním. Pohybující se úsměv podvrací výpovědní hodnotu zobrazeného. Úsměv jako příslib toho, že je všechno v pořádku, a zobrazování uměle vytvořených mezníků lidského života jsou zde použity s otazníkem toho, jaký máme podíl na utváření reality. Zvukovou složku vytvořila nasnímáním channel flippingu, nesoustředěného přepínání televizních kanálů. Zvuk přináší do obrazu další postavu - muže, který se v současnosti pro seberealizaci chopil 'ovládání'. Tím se z hlavního obsahu vyděluje další genderové podtéma a otázka předurčenosti zvuků, které formují naše prostředí.
Šablony před projekcí do výsledného obrazu přináší určitou teatrálnost a skutečnou fyzickou přítomnost stínu. Vnitřně odkazují k Podobenství o jeskyni a opět k revizi odpovědnosti na utváření skutečnosti.
Druhá část výstavy - zvuková a světelná instalace ve sklepě s hromadou dětských bot, které je možné vidět skrz roztřepenou dírku sololitu - je stejné téma nahlížené už ne kvalitativním, ale kvantitativním úhlem pohledu, kdy jsou pokřivené osudy děvčátek rozmělněny v množství jiných osudů, které mizí bez povšimnutí.

This video of two sisters in front of yellow drapes was based on a similar principle as the photographs from Sam's series The Groom (2011), in which she gave all the wedding guests the bride's smile. A typical feature of Sam's approach is that she expresses her ideas by creating a model environment of a regular situation. It is nothing extreme, and yet these situations contain hidden limits whose impact can only be seen after a certain period of time. In this case, she chose the subject of children's festive photographs. Western Christian culture has historically created a cult around visual representation. The moving smile subverts the informational value of the image. The smile is a promise that everything is alright, and the depiction of artificially created milestones of people's lives are here used to ask what share we have in shaping reality. Sam created the soundtrack by recording herself randomly flipping through channels on television. The sound adds another character, a man who, in the name of self-realization, has taken "control." In this way, another gender subtheme is separated out from the work, including the question of the predetermined nature of the sounds that shape our environment.
The stencils placed in front of the projector give the final image a sense of theatricality and the truly physical presence of shadow. Internally, they refer to the Allegory of the Cave and, once again, our involvement in shaping reality.
The second part of the exhibition - a sound and light installation in the basement with a pile of children's shoes that could be seen through a jagged hole in a piece of hardboard - looks at the same subject from a quantitative instead of qualitative point of view, with the girls' deformed fates ground into numerous other fates that disappear without notice.