Už si na nic nevzpomínám
Instalace vychází z jednoduché kompozice čtyř prvků. Z portrétní fotografie dítěte s motivem zavřených očí, kovového stojánku, černého komorního závěsu a věty Už si na nic nevzpomínám. Ačkoliv Sam jednotlivými až funerálními rekvizitami přináší otázku, zda nejde o posmrtný portrét mladé dívky, je zinscenovaná atmosféra nečekaně přívětivá. Tvrzení Už si na nic nevzpomínám je pečlivě nasázeno nejčitelnějším fontem na těžkém matně černém závěsu a společně s průkazovou zvětšeninou přináší v turisticky zatížené ulici úlevnou překážku.
Podobně jako pro výstavu Tak dobrou (Struhadlo, 2012), zvolila jako nosič kulturního vzorce fotografii z rodinného alba - průkazové foto ze 70. let. Tentokrát oproti úsměvu z Tak dobrou na sebe přenáší pozornost zavřené oči. Asociují uzávěrku schopnou kdykoli přerušit tok informací proudících do vědomí. Zastupují klapku pro obrazovou kontinuitu a jsou prostředkem pro uvolnění namáhaných smyslů. "V Evropě jsi taky čekal temnotu a první, co jsi viděl, byla právě tahle lidová erotika. ..." (Sráč Sam, Kuniba má rád věci třikrát, 2011). Obrazově komentuje střet skutečnosti s představami a vyrovnávání se se smyslovým odpadem, kterým je svět kolem nás prosycen. V Tak dobrou převedl Sam zvukový odpad na channel flipping, bezmyšlenkové přepínání TV obrazovky, a v této instalaci se od něj textem i obrazem vědomě distancuje.
Kompozice přináší prostou zprávu o svobodě kdykoli zavřít oči, pokud to není naposledy, a o lehkosti slov Už si na nic nevzpomínám.
db, 2014
I Don't Remember Anything Anymore
The installation is based on the simple arrangement of four elements - the motif of closed eyes taken from a child's portrait photograph, a metal stand, a black curtain, and the sentence "I don't remember anything anymore." Although Sam uses the various almost funerary props to raise the possibility that we are looking at the posthumous portrait of a young girl, the staged atmosphere is unexpectedly welcoming. The statement "I don't remember anything anymore," carefully set on the heavy matte curtain in the most legible font possible; along with the enlarged ID photo, it introduces a refreshing "obstacle" into the busy tourist street.
As in the exhibition Good Night (Struhadlo, 2012), the artist chose as a bearer of cultural models a photograph from a family album, specifically an ID photo from the 1970s. But unlike the smile from Good Night, here it is the closed eyes that attract our attention. They bring to mind a shutter capable of at any time halting the flow of information streaming into the conscious mind. They are like a valve for regulating visual continuity, a means of relieving the overstressed senses. "In Europe, you expected darkness as well, and the first thing you saw was just this human eroticism." (Sráč Sam, Kuniba Likes His Things in Threes, 2011.) The work visually comments on the conflict between reality and the imagination and on the process of coming to terms with the sensory detritus that fills the world around us. In Good Night, Sam presented the audio garbage of channel flipping; in this installation she consciously distances herself from it through both text and image.
The arrangement offers a simple statement on the freedom to close our eyes whenever we want (as long as it is not the last time) and on the lightness of the words "I don't remember anything anymore."
db, 2014
...
...